Dávka kapel popáté, ale ne naposledy, blížíme se do finiše!
20. 06. 2019
Vltava
Svým věkem je Povaleč pouhým puberťákem. Puberťákem, který ráno vymáčkne beďar minulé noci, nasadí nepřítomný výraz nezájmu a únavy. Jaké to však překvapení, když na cestě ze svého kutlochu pustí do sluchátek kapelu, kterou poslouchali už jeho předkové. Možná ho táhne elektronické bušení a dunící basy, možná chodí na punkové revivaly do Vagónu, či máchá rukou na rapových promenádách excesu a ignorance. Přesto však v uších zní zvuky kapely, co vymetala pódia dávno předtím, než byl na světě. S nepřítomným výrazem pak potkává (ještě) mladé rodiče na ulici, kterým možná v hlavě zní otřepané “jo, to za nás ti mladí…”. Kdyby věděli. Kdyby věděli, že v uších mu zní jak nové, tak staré tóny jedné z nejlegendárnějších českých kapel. Kdyby věděli, že když si oni první srpnový víkend u sekání zahrady v jižních Čechách s miminem v ruce pustí “já už dělat nebudu”, někde v malé vesničce v Karlovarském kraji stojí onen puberťák před pódiem, sundá svá sluchátka, odhlásí se ze sociálních sítí a oddaně začne pět “já čekám v Čechách a život už je blízko, ten můj s plnou miskou už je hrozně blízko…” Vltava plyne dál a i Povaleč-puberťák se jí nechává unášet. A stejně jako on, tak i povalečské děti jednou provedou nemožné a vstoupí spolu znovu do stejné řeky.
Queens of Everything
BPM je ošemetná věc. Zkuste si stáhnout do mobilu appku BPM Tap a na nějakém koncertě bouchat prstem do displeje. Někdy vás tempo strhne a zjistíte, že ta kapela hraje přes 200 BPM, pak najednou přijde breakdown a mobil si odpočine: 100 BPM. Co vám tyhle číslíčka prostě neřeknou a žádná matematika nevyčíslí, je čirá energie kapely jménem Queens of Everything. Královny všeho, jistě, především ale vražedných rytmů, precizně nasekaných porcí dechových rytmů a elektrizujících hudebních impulsů, že byste jimi rozsvítili festival. Punk-rockem rozsvěcet festival ale není úplný med pro nikoho, tak přijďte pomoct dupat do šlapek tomuhle lidskému generátoru, který, když se jednou za vaší pomoci rozjede, zastaví ho už jen… no dochvilný stagemanager.
Vepřové Komety
A když už jsme u těch porcí… už jste někdy trávili v žaludku tučnej intergalaktickej funk? Máme tady totiž jeho variantu vypěstovanou v českých luzích a hájích. Komety překvapivě ještě na Povalči nebyly, letos to napraví a na odpoledním Ačku se možná konečně dozvíte, proč se tahle dlouhá léta hrající funková kapela pojmenovala tak, jak se pojmenovala. Spíš bychom ale čekali, že místo pěstitelských tipů podivných odrůd vepřových zvířat se dozvíte, jak se u nás dá skloubit George Clinton s Redhotama, a to za pomoci hravých českých textů.
Vasilův Rubáš
Kamarád se učí nazpaměť text, aby udělal dojem na potenciální přítelkyni. Najdete v jeho browseru záložku s textem písně, ve které zpěvákovi přejel nohy vlak. No řekněte, kromě nemytého nádobí ve dřezu, není tohle téma, co se vznese při kuchyňském setkání spolubydlících? Není problém existenciální krize ohledně nepostradatelných částí vlastní somatické složky konstruktivní otázkou bytové schůze? Nakonec rozhovor odložíte a jaké to překvapení... o několik měsíců později (nespecifikované množství) kamarád rodí dítě, má svatbu a srší štěstím. No, ono kdybyste některé texty Vasilova Rubáše vytrhli z kontextu, možná se o své kamarády skutečně budete bát, nebo budete přemýšlet, zda se nenarodili ve špatné době (nebo ve špatném světě). Pak ale potkáte na Povalči tyhle dva šílence osobně a oni vás nenechají ani na chvíli pochybovat, že chuť život užívat, ba dokonce ho i rozdávat (stejně jako radost z něho) je nehynoucí.
Houpací Koně
Máte sny o věcech? Nemyslím o věcech obecně, ale artefaktech nahromaděných na místech, kde na ně nikdo nevidí, kde již nikdo nepozvedne jejich mrtvolné struktury k živelnému užití. Smutné pozůstatky dříve užitečných a milovaných předmětů. Užitek z nich pomíjí rychleji než lidský život, a tak za sebou necháváme nekonečné množství předmětů: hudební nástroje, na které nehrajeme, hračky, na které jsme zapomněli, oblečení, které nenosíme, ale které se přece “jednou bude hodit až budu malovat byt”. Je to stopa lidské neschopnosti vyrovnat se se svou existencí, nebo naopak nutné stupínky na žebříčku existenciálního uvědomění si sebe sama? Taková je i hudba této kapely: sklady plné houpacích koňů, připomínky bezstarostnosti, kde na stěnách skvící se texty roztřeseným fontem sdělují nejistoty vlastní nám samým. Nejistoty jistot, nejistoty proměnlivosti života.
YOUTUBE
FACEBOOK
WEB
YOUTUBE
WEB
Stříbrný Rafael
U parodií podivných žánrů, které se zdají být vyrostlé z ještě podivnějších subkultur, často hrozí prostá vyprázdněnost. Z čeho si dělám srandu? Proč si z toho dělám srandu? A můžu vůbec skutečně porozumět tomu, z čeho si dělám srandu? Nevylučuje se to navzájem? Stříbrný Rafael má oproti všem ostatním parodiím českého rapového světa jednu nespornou výhodu: technicky a kreativitou předčí většinu české rapové scény aka svých "předloh". I kdybyste ho chtěli tedy škatulkovat jako “parody rap”, těžko budete hledat rap, ze kterého si vlastně Rafael dělá srandu. A když ho najdete, zjistíte, že je vyprázdněnější a smutnější než vaše peněženka po třech dnech v srpnové Valči. To vede k prostému závěru, že tohle není žádná parodie. Tohle je čistá kreativita na poli čecháčství, knedlíků se zelím, studentství a kulturní sebe-reflexe.
Dalekko
Máme radost, kolik kapel letos na Povalči bude zpívat česky. Před pár lety jsme měli dojem, že na české texty si troufají jen staří matadoři a … ehm… rapová scéna. Dalekko je jedním z neo-průkopníků, co se češtiny nebojí. A nejen, že se jí nebojí, oni ji kloubí s elektronicky laděným rockem, unášejícím vás na vlnách melancholie. Donesou vás na hranice smutku a radosti, kde síly života svádějí nekonečnou bitvu. Na těchto hranicích, kde písmena ztrácejí význam a emoce překračují horizonty vyřčeného, tam je potkáte. Jestli se ve víru boje necháte unést na jednu či druhou stranu, zůstává především na vás. Dalekko vám budou věrným průvodcem, ať si zvolíte tu či onu stranu.
Johannes Benz
Každé kapely blízké české dolině musíme balancovat hudbou, která evokuje zahraničí. Johannes Benz vás pocitem i hudbou odnese do amerických plání, tam kde je písek věčně zvířený, a do míst, kam se jinak z valečských zelenících se mítin (i v dnešní době) dostává velmi špatně. Tulák Johannes vás od trampských plechovek Kozlů přenese tam, kde sosny mluví staletou řečí, kde řeky tečou stovky kilometrů, aby se s ohlušujícím, ale i uklidňujícím šuměním vyrovnaly v plochu oceánů, co jsou to jediné, které tulákům jako je Johannes dávají hranice jejich věčně neustálého pohybu. Hranice pohybu i hranice života. Těžké dopadání bot na vyschlou půdu a šumivý klid oceánů. Někde mezi těmito momenty potkáte Johannese s kytarou na Pubstagi.
Dukla
Další ze zástupců české indie-rock-popové scény nezůstává pozadu oproti svým ostatním soukmenovcům. Strohé názvy písní možná až přespříliš zjednodušují rozmanitou paletu lo-fi zvuků a textovou různorodost, kterou byste jinak pohledali. Však je to také třetí nejlepší kapela z Vinohrad! I bez těchto nálepek a ocenění vás od prvních úderů rytmů a táhlých kytar chytne naděje. Naděje, kterou se tyto kapely vyznačují, totiž že český "underground pop" není možná k nalezení na nejhranějších rádiích, ale na hudební scéně jako takové se mu daří nadmíru dobře.
Jump Into the Field
Nejen jednoho kytarového “barda” letos můžete zahlédnout na Povalči. Jump (také například kytarista Vrtule 1) přináší notný kus Ameriky, ale něco na něm je hmatatelně českého. Jako kdyby se reinkarnoval jeden z Greenhornů a nahmatal puls doby, bez toho, aniž by ten svůj s tímto druhým konformně sladil. Láska k hudbě, která je tu již dlouho a která stále dostává nové podoby. To zde pocítíte na každém hrábnutí do strun, na každém tónu, který se na vás z Pubstage bude linout. Na každém staronovém pocitu věčného dědictví bardů.